Čeština je bohatá na zvuky, které tvoří slova. Každé slovo se skládá z hlásek, které se dělí na samohlásky a souhlásky. Znáte-li rozdíly a vlastnosti jednotlivých skupin, lépe porozumíte jazyku a jeho struktuře. V tomto článku se zaměříme na souhlásky, jejich druhy a tvoření.
Souhlásky jsou hlásky, které se liší od samohlásek tím, že při jejich tvorbě dochází k omezení nebo úplnému uzavření výdechového proudu vzduchu v dutině ústní. Tento proces vytváří typický šum, který je pro souhlásky charakteristický. V češtině je jich celkem 31.
Souhlásky se třídí podle místa tvoření (kde v ústní dutině dochází k překážce) a způsobu tvoření (jaká je tato překážka). Podle místa tvoření rozlišujeme:
Podle způsobu tvoření rozlišujeme:
Důležitým rozlišením je i znělost. Znělé souhlásky (b, d, g, j, l, m, n, ň, r, ř, v, z, ž, dž) se tvoří s kmitáním hlasivek, zatímco neznělé souhlásky (p, t, k, f, s, š, h, c, č) bez kmitání hlasivek. Mnohé souhlásky vytvářejí páry znělých a neznělých protějšků.
Souhlásky R a L mohou být slabikotvorné, když v dané slabice není žádná samohláska.
Souhlásky jsou klíčovou součástí české výslovnosti. Rozuměním jejich různorodým typům a způsobu tvoření si posílíte porozumění slovní zásobě a zvýšíte svou jazykovou gramotnost.